Tomáš Graumann
Foto: Ester Šebestová, kvarta A
Narodil se roku 1931 v Brně. Do rodiny nepraktikujících židů. Jeho rodiče se krátce po narození mladšího bratra rozvedli a maminka se znovu vdala. Do svých osmi let vyrůstal na zámečku poblíž Brna. Osudová doba kolem let 1938-39 změnila všechno, co mohla. Z vyprávění pana Graumanna:
„9. listopadu 1938 jsme s maminkou jeli do brněnského divadla. Šli jsme městem a uviděli jsme, jak lidé na ulici mlátí židy a rozbíjejí výlohy židovských obchodů. Maminka mě rychle schovala za ozbrojeného strážce, cítil jsem se s ním velmi bezpečně. Ten večer už jsme do divadla nešli.“
V roce1938 se Sudety staly součástí nacistického Německa, zanedlouho poté se v jejich vesnici objevil německý tank. Doma v otčímově kanceláři se jim dokonce ubytoval jeden z vojenských velitelů, proto bylo velmi těžké domlouvat se o budoucnosti celé rodiny. Sám malý Tomáš tedy vůbec netušil, co se pro něj chystá. Od maminky se dozvěděl, že pojede do ciziny, naučí se jazyk a přijede zpět, za pár měsíců, až Hitler padne. „Těšil jsem se, že pojedu do ciziny, když mi maminka řekla, že se za pár měsíců vrátím, jen zběžně jsem se s nimi na nádraží rozloučil. Že to bylo naposledy, co jsem jí viděl, mi došlo až daleko pozděj“, vypráví. Na nádraží mu na krk pověsili cedulku s číslem 652. Dostal malý kufr a plný batoh jídla na dlouhou cestu. Jeho mladší bratr Tony měl jet také, ale byl nemocný, tak mu maminka slíbila, že pojede dalším vlakem. Ten další vlak měl jet 1. září 1939, ale uzavřely se hranice. Tony do ciziny nikdy neodjel. Tomáš se dostal do Skotska. S dalším českým chlapcem ho měla na starosti starší paní, která ho ovlivnila na celý život. Tady se totiž obrátil na křesťanskou víru. Víra v odpuštění, pokoru a v úctu k člověku mu pomohla k nejtěžšímu a nejúctyhodnějšímu činu. Dokázal odpustit nacistům, že vyvraždili celou jeho rodinu.
Později, v dospělém věku, působil misionářsky na Filipínách, kde potkal svou americkou ženu – Caroline, která s ním také byla na besedě. V Americe si adoptovali dvě děti, k tomu se jim ještě dvě narodily. Ve stáří se vrátil společně se svou ženou do své vlasti. V České republice učí angličtinu a jezdí po školách, kde v angličtině vypráví svůj příběh. Rodnou češtinu už zapomněl, ačkoliv si zapamatoval nejdůležitější – prosím a děkuji.
Jeho povídání jsem hltala od začátku až do konce. Obdivovala jsem, s jakým klidem a nadhledem vypráví o svém životě, jak na mapě ukazuje koncentrační tábory, kde jednotliví členové rodiny zemřeli. Jeho vyrovnanost dávala celé besedě pozitivní nádech, i přes tak bolavé téma. Při promítání krátkého dokumentu od České televize, o velké vzpomínkové akci „Winton train“ (http://zahranicni.ihned.cz/c1-38230490-do-londyna-prijely-wintonovy-deti-privital-je-sam-stolety-sir), byly nejedny oči uslzené. Pro mě osobně byl jeden z nejhorších záběrů ten, který ukazoval, jak bylo posílání dětí do ciziny, s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte, neuvěřitelně těžké a stresující pro rodiče. Jak matka dává do vlaku své malé dítě, hned ho zase vytahuje ven, zase ho tam dá, zase vytahuje, a když se vlak začne rozjíždět, na poslední chvíli ho tam opravdu dá. Mnoho dětí z tohoto lidského důvodu nakonec nebylo posláno na záchranu do Anglie (a dalších zemí).
„Wintonovské“ téma je i filmově zpracováno. Dokumentární Síla lidskosti – Nicholas Winton vypráví celý příběh anglického, skromného hrdiny. Je zpracován velice zajímavě a poutavě.
Žijeme v době, kdy si nikdo nedokážeme představit hrůzy z válečných časů. Měli bychom se zastavit a uvědomit si, jak se máme dobře. Přestat nadávat na svět okolo nás. Zní to jako klišé, ale znát dějiny a zvlášť ty nedávné je pro nás důležité. Opakovat si nacistické horory z druhé světové války bychom asi nechtěli.
Děkuji škole za dojem, který ve mně beseda zanechala. Budu si ho pamatovat. Eva Soukeníková, kvarta A
Jaký názor měli studenti?
„Byl to pro mě strašně silný zážitek. Samozřejmě, že o takových věcech všichni víme, ale tváří v tvář někomu, kdo to doopravdy zažil, je daleko působivější, než vidět nějaký film. Jsem vděčná, že jsem jeho životní příběh mohla vyslechnout.“
„Bylo to poučné, dozvědět se něco z minulosti od někoho, kdo byl u toho a kdo to zažil. I toho pána obdivuju, že takhle dokáže mluvit o smrti svých rodičů, bratra, svých nejbližších před cizími lidmi, vyprávět po několikáté svůj příběh.“
„Beseda mi přišla jako skvělej zážitek. Druhá světová válka mi přijde ze všech částí historie vůbec ta nejzajímavější. Myšlenka, že můžu poslouchat vyprávění o životě člověka, který nejen druhou světovou válku zažil, ale také může vyprávět svůj vlastní příběh, svoje vlastní zážitky z té doby, mně přijde jako jedna z nejzajímavějších. Rozhodně příjemná změna oproti kostrbatému výkladu z učebnic. S kým jiným mít debatu, když ne s veselým mužem, který si podle všeho užil svůj život a je vděčný za to že se (podle jeho slov) - dvakrát narodil!!!“
„Bylo zajímavé poslouchat člověka, co má v životě za sebou takhle těžké období a ztráty, a zároveň je schopný si stoupnout před padesát lidí a vyprávět to, aby si to aspoň náznakem dokázali přiblížit.“
Gymnázium Boženy Němcové
http://www.gybon.cz/article.php?story=20100514101205559